Co pro to dělat
S trichotillomanií je nejlepší se obrátit na odbornou pomoc u psychiatra. Mnoho lidí s touto poruchou se ale na tuto pomoc k psychiatrovi neobrátí a snaží se utlumit nutkání vytrhnout si vlas po svém. Níže popisujeme několik metod samoléčby a pak léčby, o kterých psychiatrie mluví.
Samoléčba
Nutkání si vlas vytrhnout se snažíme tlumit různými způsoby. Jednou z metod je transplantace vlasů, která je ale finančně náročná. Jiná metoda je opakem transplantace, vyholení si vlasů. Tuto metodu používají zejména muži, u žen to bývá problém, jelikož v mnohém případě nosí paruku, která je ale pro ně nepříjemná a často i nepraktická. Dalším způsobem může být, že člověk si vytipuje okamžiky, kdy má problémy a na tyto chvíle se připraví tím, že si vezme např. rukavice, pokrývku hlavy apod. V příkladu další metodou může být i informovanost o této poruše, kdy člověk o trichotillomanii hodně čte, mluví, zajímá se o ni.
Lékařské metody
Trichotilomanie (též trichoklastie, trichokryptomanie, trichorhoexomanie, trichomanie) byla poprvé popsána v r.1889 jako chorobný zvyk trhat si vlasy, popř. chlupy, brvy, řasy. Příbuzná porucha je okusování nehtů - onychofagie (viz předminulý Rx). U dětí od 4 let se rozvíjí jako neurotická reakce. U starších dětí někdy v souvislosti s poruchou osobnosti nebo s depresivní poruchou, často u sociálně opuštěných osob. Někteří autoři popisují u postižených skrytou agresivitu vůči rodičům, hlavně matce. Natáčení vlasů na prst, drbání hlavy a příjemný pocit při rvaní si vlasů mohou být projevy počátku trichomanie. Ještě vážnější poruchou je trichofagie (polykání vlasů), která může někdy vést ke vzniku trichobezoáru, což je slepenec vlasů, který může zneprůchodnit střeva a způsobit až život ohrožující stav, jenž vyžaduje operaci. Na pozadí trichofagie, která se řadí mezi tzv. piky (pojídání nepoživatelných hmot) bývá nedostatek železa. Ten se někdy může vyskytnout i u „pouhé“ trichotilomanie. Léčba je obtížná. U piky (picy) s deficitem železa je to jasné, železo se musí doplňovat. Jinak je na místě především psychoterapie, zejména dobře vedená kognitivně-behaviorální, která by asi s tímto zvykem zacházela podobně jako s obsesí. Vyloučena není ani analytická psychoterapie tam, kde lze předpokládat příčiny v dětství a psychotraumata. V Čechách takové terapeuty najdete. Léčba antidepresivy (SSRI) je sice indikovaná, ale v tomto případě nijak zvlášť účinná. (Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych.)
Trichotillománie je zařazena mezi návykové a impulzivní poruchy, ke kterým též patří pyromanie, patologické hráčství a kleptomanie. Porucha je charakterizována patrnou ztrátou vlasů, která je způsobena opakovaným selháním snahy odolat impulsům k vytrhávání vlasů.
Z diferenciálně diagnostického hlediska je třeba vyloučit stereotypní motorickou poruchu s vytrháváním vlasů. Tato porucha zahrnuje opakované, nefunkční stereotypní pohyby, které vedou k vytrhávání kštice. Vytrhávání vlasů je též součástí jiných duševních poruch, například mentální retardace, kde má často i automutilační charakter.
Christenson (1991) shledal prevalenci trichotillománie u 0,6 % studentů vysokých škol. Většina studií uvádí, že porucha převažuje u žen v poměru 2:1. Průměrný začátek poruchy je kolem 13. roku věku. Někteří autoři uvádějí navíc ranný typ trichotillománie. Tento typ začíná vytrháváním vlasů již před 2 rokem věku a objevuje se při únavě, před spaním nebo v situacích, kdy je dítě separováno od matky nebo vystaveno jinému stresu. U malých dětí je v těchto případech vytrhávání vlasů považováno spíše za zlozvyk než za pravou trichotillománii a má lepší prognózu než porucha začínající později. Orální manipulace s vytrhanými vlasy (žvýkání, cucání, pojídání) se objevuje u 48–77 % případů. 5–18 % pacientů trpí kompletním pojídání ochlupení – trichophagií. S poruchou je spojen systém vyhýbavého chování (avoidance behavior) téhož charakteru, který pozorujeme u fobických úzkostných poruch. Postižení pacienti se vyhýbají intimním vztahům, návštěvám kadeřníka, plovárnám a všem prostředím, kde by bylo možno jejich poruchu odhalit. Vyhýbavé chování vede až k odmítání gynekologické nebo zubařské péče.
U jedné čtvrtiny pacientů lze pozorovat tak zvané „zaměřené“ (focused) vytrhávání vlasů, u zbylé většiny jde o automatické – habituální vytrhávání. Pacienti se zaměřeným chováním pociťují tenzi, která je nutí vlasy vytrhávat a úlevu, když nutkavému chování vyhoví. Často si vytrhávají vlasy v symetrických obrazcích a sledují kvalitu vlasových kořínků. Automatické vytrhávání vlasů bývá pozorováno u osob, které se musí soustředit na činnosti, které vyžadují psychickou aktivitu a omezují motorické projevy – například řízení auta, studium, sledování televize.
Medikamentózní i psychoterapeutické přístupy jsou doporučovány u obou popsaných typů a mimo to, mnoho pacientů projevuje jak zaměřené tak automatické vytrhávaní vlasů.
Mezi nejčastěji užívané terapeutické metody patří užívání antidepresiv typu SSRI a kognitivně behaviorální terapie. Léčba je obtížná, u mnoha pacientů se porucha projevuje chronicky, v průběhu celého života. I po vyléčení jsou relapsy tak časté, že je doporučováno pacienty připravovat na možný návrat poruchy i po mnohaletém vyléčení.
Uvádíme roční průběh léčení u 40leté pacientky trpící trichotillománií více než 25 let. Průběh poruchy byl velmi intenzivní, s vytrháváním vlasů i pubického ochlupení. Bylo přítomno jak zaměřené, tak habituální vytrhávání vlasů. Pacientka vykazovala mnoho způsobů vyhýbavého chování, osobnostní zvláštnosti a četné etiopatologické vlivy v rodinném prostředí. V průběhu léčby došlo 2× k návratu příznaků, po roce léčení byla pacientka zcela bez příznaků poruchy. Diskutujeme způsoby léčby a prognosu léčení ve vztahu k délce trvání onemocnění, osobnostní poruše a zkušenostem z literatury. (MUDr. Dana Janotová)